Výtvaku jsme v únoru v osmičkách propojili s hudebkou. Přinesla jsem žákům do hodiny píseň Somebody I Used to Know, která je sice úplně nejvíc boží (a někteří žáci ji znají bohužel méně než jejich oblíbenou Anxiety), ale hlavní tentokrát bylo její vizuální zpracování – klip, ze kterého jsme vycházeli. Zadání bylo jednoduché: „Pojďme si hrát!“ A tak se žáci mohli rozejít po škole s úkolem splynout s okolím – stát se na chvíli součástí prostoru, který je obklopuje. Každý si hledal svůj koutek, svou pozici, svůj způsob „neviditelnosti“. Výstupem byla fotografie zachycující tyto malé experimenty s pohybem, perspektivou a kreativitou.
Výsledek můžete posoudit sami. I když ten byl v tomto případě spíš druhořadý, hned za kombinací hudby, pohybu a vizuální hry, kterou jsme si, myslím, docela užili.
